Open main menu

Jak číst infografiky DoZterminologický slovník

determinanty zdraví

o nás

podpořte nás

Vliv bydliště na kvalitu života v České republice

Shrnutí

Prostředí, ve kterém lidé žijí, výrazně ovlivňuje jejich zdraví – od každodenního pohybu až po dostupnost péče (více na Dataozdravi, 2025), kvalitu bydlení i životního prostředí (více na Dataozdravi, 2025), či možnosti sportu. Data ukazují, že české regiony se výrazně liší v dopravním chování, množství městské zeleně, sportovní aktivitě i v socioekonomických ukazatelích, což se promítá do rozdílných zdravotních výsledků obyvatel.

Článek propojuje tato témata napříč oblastmi a ukazuje, že tam, kde se kumulují horší podmínky – vyšší závislost na automobilové dopravě, méně veřejné zeleně, nižší sportovní aktivita či vyšší nezaměstnanost a sociální vyloučení – narůstají i zdravotní rizika. Naopak kraje s kvalitním veřejným prostorem, dostupnou hromadnou dopravou a stabilnější sociální situací vytvářejí prostředí, které podporuje zdravější každodenní volby.

Hlavní zjištění

• Dostupnost a organizace dopravy ovlivňuje míru každodenní fyzické aktivity i expozici hluku a znečištění. 25 % cest automobilem v České republice je kratších než 3,5 km.
• Podíl městské zeleně snižuje zdravotní dopad vln veder a nabízí potenciál pro aktivní trávení volného času. Tento podíl se významně liší mezi českými městy – od 53 % v Českých Budějovicích po 87 % v Karlových Varech; ve většině českých měst však klesá.
• 30 % obyvatel České republiky se věnuje cvičení; 27 % venkovské a 32 % městské populace. Sportovní aktivita dospělých i dětí se liší napříč kraji.
• Pracovní indikátory se významně liší mezi kraji: průměrná délka pracovní neschopnosti v Praze činí 23,5 dne, zatímco v Moravskoslezském kraji 40,6 dne. Nemoci z povolání v Olomouckém a Plzeňském kraji postihují přes 25 z 10 000 pracujících, což je více než desetkrát vyšší hodnota než v Praze či ve Středočeském kraji.
• V roce 2024 byly sociálně vyloučené lokality zaznamenány v 578 obcích. 95 000 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 115 000 Čechů žije v podmínkách sociálního vyloučení. Nejvíce vyloučených lokalit je v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Obyvatelé těchto lokalit mají v průměru přibližně o 10 let nižší střední délku života.

Veřejný prostor

Kvalita veřejného prostoru – tedy míst, která jsou přístupná a mají sloužit všem – a organizace dopravy mají přímý dopad na zdraví obyvatel. Prostředí, ve kterém lidé žijí, určuje jejich každodenní pohybové návyky, míru expozice škodlivinám i dostupnost sportovních a rekreačních aktivit (WHO, 2023).

Studie například ukazují, že ve dnech, kdy člověk využije městskou hromadnou dopravu, ujde až o 15–30 % kroků více (Evans a et al, 2024). Dobrá a dostupná síť hromadné dopravy tedy podporuje obyvatele v aktivním pohybu. Česká republika vykazuje značné regionální rozdíly: některé kraje nabízejí dostatek zeleně, sportovišť a kvalitní infrastrukturu, zatímco jiné dlouhodobě bojují s horší úrovní veřejného prostoru i s méně příznivými dopravními vzorci.

Hustota osídlení je v českých krajích značně rozdílná. Zatímco průměrná hustota obyvatel České republiky je 138,3 osob na km², v Jihočeském kraji je to 64,9 osob na km² a v Praze připadá na 1 km² 2817,1 obyvatel (ČSÚ, 2025). Vysoká koncentrace obyvatel v Praze vytváří tlak na využívání veřejného prostoru k bydlení a vyžaduje intenzivnější správu zeleně, chodníků, cyklostezek, infrastruktury i občanské vybavenosti. Naopak kraje s nižší hustotou osídlení nejsou veřejným prostorem tolik zatíženy, ale často vykazují horší dostupnost služeb (UN Habitat, 2018; DfT, 2016).

Dopravní chování v České republice v roce 2019

Podíly využití dopravních prostředků a dopravní chování podle krajů a pohlaví.

Interpretace

Data v grafice pocházejí z celostátního průzkumu dopravního chování, který byl realizován v letech 2017–2019 (Centrum dopravního výzkumu, 2019). Do šetření bylo zapojeno 9 419 náhodně vybraných domácností, celkem 22 122 účastníků zaznamenalo 51 434 cest, včetně způsobu dopravy a základních charakteristik jednotlivých přesunů.

Pro účely grafiky byly kategorie ve zdrojových datech sloučeny do čtyř skupin:

1. pěšky a kolo,
2. hromadná doprava: MHD, autobus, vlak,
3. automobil: řidič i pasažér,
4. ostatní

Vzhledem k velikosti vzorku je u některých odhadů vyšší standardní chyba, proto je vhodné výsledky interpretovat jako orientační. Podrobnosti jsou uvedeny ve zdrojové zprávě.

Nejčastěji využívanými způsoby dopravy v Česku jsou automobil, chůze a kolo. Podíl dopravy autem je vyšší zejména v kraji Vysočina, Plzeňském a ve Středočeském kraji, zatímco v Praze dominuje hromadná doprava, což odráží hustou síť MHD a městský charakter prostředí. Aktivní způsoby dopravy, tedy chůze a cyklistika, jsou nejčastěji využívány na krátké vzdálenosti. Ženy podle dat o něco častěji volí chůzi či kolo, zatímco muži častěji využijí automobil, zejména v roli řidičů.

Z hlediska podpory zdraví hraje významnou roli kvalita městského prostředí a dopravní infrastruktury. Mezinárodní studie z 14 měst, která zahrnuje i Olomouc, ukazuje, že lidé žijící v prostředí podporujícím přirozený pohyb se pohybují o 70–90 minut týdně více, což odpovídá přibližně 45–59 % doporučené týdenní dávky fyzické aktivity (150 min/týden). Bezpečné chodníky, cyklostezky a dostupná hromadná doprava tak mohou zásadně ovlivnit míru aktivního pohybu obyvatel (Sallis at al, 2016; WHO, 2022).

Závislost na automobilové dopravě a nedostatečná infrastruktura pro pěší a cyklisty zvyšují expozici obyvatel hluku, znečištění ovzduší a riziku dopravních úrazů. Motorová vozidla patří k významným zdrojům emisí amoniaku (NH₃), oxidů dusíku (NOₓ), těkavých organických látek (VOC) i prachových částic (PM₂,₅), které přispívají ke vzniku smogu a dalších škodlivých látek v ovzduší. Nedostatek pohybu a sedavý způsob života jsou spojeny se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění, diabetu 2. typu a dalších chronických chorob (WHO, 2023; EEA, 2025a; EEA,2025b).

Současně je expozice znečištěnému ovzduší jedním z hlavních environmentálních rizik pro zdraví. Podle WHO vedlo v roce 2019 celosvětově ke smrti přibližně 569 000 osob také vystavení znečištěnému ovzduší. (WHO, 2022) Podrobněji se v českém kontextu tomuto tématu věnujeme v samostatném článku o znečištění životního prostředí.

Kontext

Pro moderní a zdraví podporující dopravu je klíčové vytvářet systém, který zajišťuje:

• funkční a bezpečná řešení každodenní dopravy
• kvalitní možnosti pro pěší a cyklisty
• hustou a dostupnou síť hromadné dopravy
• snížení závislosti na automobilové dopravě

Důležitým faktorem je dobře fungující a navazující veřejná doprava, která zajišťuje dostupnost zaměstnání, vzdělání, zdravotních a dalších služeb. K opatřením patří například zavádění nízkorychlostních zón, podpora „shared space“ řešení, podpora cyklodopravy a pěší dopravy či zkvalitňování infrastruktury pro veřejnou dopravu (WHO, 2022).

Příklady dobré praxe:
V Lisabonu po vytvoření bezpečné a oddělené infrastruktury pro cyklisty vzrostl počet cyklistů během jednoho roku 3,5násobně. Německá města zaznamenávají až 1/3 nárůst podílu cyklistické dopravy v případě, že má dlouhodobou a konzistentní podporu. Irsko deklarovalo využití 10 % z celkového rozpočtu na dopravu na rozvoj cyklistiky. (Čistou stopou Prahou, 2021; ECF, 2020; Lanzendorf a kol., 2014; Félix at al., 2020).

Vliv zeleně na zdraví a prostředí

Podíl městské zeleně v České republice v letech 2017–2020 a její vliv na zdraví a prostředí.

Interpretace

Infografika se věnuje podílu městské zeleně a jejím dopadům na zdraví a životní prostředí. Nejvyšší podíl zelených ploch (parky, veřejná zeleň) v roce 2020 vykazují Karlovy Vary a Liberec, zatímco nejnižší hodnoty mají České Budějovice a Brno. Údaje za roky 2017–2020 ukazují, že v některých městech došlo k nárůstu podílu zeleně (např. Liberec, Ústí nad Labem či Ostrava), zatímco v jiných hodnoty stagnovaly nebo mírně klesaly. To odráží rozdílný vývoj mezi jednotlivými městy (MŽP, 2022).

Nedostatek zeleně přispívá ke zvýšenému tepelnému stresu a omezuje možnosti každodenního pohybu a rekreace, protože vegetace pomáhá ochlazovat městské prostředí a zlepšovat jeho kvalitu. Hustě zastavěné oblasti s nízkým podílem zeleně se rychle zahřívají a teplo kumulují, což vede ke vzniku tzv. tepelných ostrovů, které mohou být oproti okolní krajině o několik stupňů teplejší (Seznam Zprávy, 2024; Fuladlu at al., 2018). Ve městech vysoká teplota okolí, absence nočního ochlazování, nedostatek povrchové vlhkosti a vegetace zvyšují riziko nemocnosti a úmrtnosti související s horkem u městských obyvatel (Singh at al., 2020). Městské tepelné ostrovy navíc zvyšují zdravotní rizika vln veder, které představují závažné riziko zejména pro starší obyvatele (Founda a Santamouris, 2017; WHO, 2004).

Kontext

K vytváření vhodného veřejného prostoru se vyjadřuje například strategický dokument Ministerstva životního prostředí, který zdůrazňuje, že je třeba dbát na životní prostředí a držet se principů udržitelného rozvoje – hospodářský růst nesmí vést k vytěžování přírodních zdrojů a znečišťování životního prostředí (MŽP, 2024).

Zajímavou roli při kultivaci veřejného prostoru může hrát zapojení obcí do Národní sítě Zdravých měst ČR. Brno, Jihlava nebo Třebíč jsou příklady měst, která aktivně podporují pohyb obyvatel – od komunitních akcí přes investice do cyklostezek až po dlouhodobé programy zdravého životního stylu (NSZM, 2025).

Kromě zeleně v městském veřejném prostoru je důležité zmínit lesnatost krajů – dostupnost zeleně ovlivňuje kvalitu ovzduší, možnost pohybu obyvatel i celkové zdraví. Celková lesnatost České republiky je 36,8 %, což ji řadí mezi středně zalesněné země EU. Nejvíce zalesněné jsou Karlovarský (49,4 %), Liberecký (47,8 %) a Zlínský kraj (45,1 %), naopak nejméně Praha (10,9 %). Obecně platí, že hornatá a přírodně bohatší území mají více lesů než nížiny a městské oblasti, což může ovlivňovat lokální podmínky pro zdraví obyvatel (Fakta o klimatu, 2021).

Sportovní příležitosti

Podíl organizovaně sportujících dětí a mládeže v přepočtu na 100 000 osob (ve věku 5–24 let) v Česku v roce 2023 a srovnání sportovní aktivity obyvatel evropských zemí v roce 2019.

Interpretace

Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) se v roce 2023 organizovaně sportu věnovala pětina dětí a mladých ve věku 5 až 24 let, což bylo 482,9 tis. osob celkem. Podíl osob ve věku 5–24 let registrovaných jako sportovci v okresních sdruženích České unie sportu (ČUS), vyjádřený jako počet na 100 000 osob stejné věkové skupiny (případně i členění dle pohlaví), byl nejvyšší v Jihočeském, Moravskoslezském a Zlínském kraji. Naopak Jihomoravský, Olomoucký a Ústecký kraj vykazují podprůměrné hodnoty (ČSÚ, 2023).

Je však nutné upozornit, že registrace v ČUS nezachycuje všechny formy sportovní aktivity – neformální sportování, aktivity mimo organizované kluby či jiné sportovní svazy v datech chybí. Zde například mohou vznikat výrazné rozdíly mezi chlapci a dívkami, patrné ve všech krajích. Ty mohou souviset nejen s rozdílnými preferencemi, ale i s tím, že chlapci častěji vstupují do soutěžních a registrovaných oddílů, což se může promítat do vykazovaných počtů. Přesto údaje poskytují užitečný obrázek o organizačně ukotveném sportování dětí a mládeže v jednotlivých regionech.

Z mezinárodního srovnání Eurostatu (2023) provádění zdraví prospěšné fyzické aktivity vyplývá, že podíl obyvatel České republiky, kteří se těmto aktivitám věnují (30 %), je pod průměrem Evropské unie (36 %). Tento trend je patrný jak u celkové populace, tak při rozlišení podle stupně urbanizace, kdy je ve všech sledovaných zemích vyšší podíl fyzicky aktivních osob ve městech než na venkově. Velikost rozdílu mezi městskou a venkovskou populací se však napříč státy liší. Nejvyšší podíly fyzicky aktivních obyvatel vykazují země jako Island, Finsko, Švédsko či Dánsko.

Kontext

Pravidelná fyzická aktivita přináší významné zdravotní benefity. WHO doporučuje dospělým minimálně 150–300 minut středně intenzivní nebo 75–150 minut intenzivní fyzické aktivity týdně, případně jejich kombinaci. U mladšich výrazně ovlivňuje fyzickou zdatnost a množství tělesného tuku, kondici srdce a kostí, duševní zdraví i kognitivní schopnosti. U starších lidí přispívá ke snížení rizika předčasného úmrtí na kardiovaskulární onemocnění, diabetu 2. typu, některých nádorových onemocnění, deprese a úzkostí. Těhotné ženy mohou vhodnou sportovní aktivitou snížit riziko preeklampsie, gestačního diabetu, nadměrného nárůstu hmotnosti a komplikací při porodu. (WHO, 2024)

Z mezinárodních studií vyplývá, že právě obyvatelé sociálně znevýhodněných regionů mohou z podpory pohybu těžit nejvíce – přínosy pravidelné aktivity jsou u nich často větší než u již relativně zdravé populace (Nyberg at al., 2025).

Průzkum Sdružení sportovních svazů České republiky (SSS ČR), který proběhl v roce 2018 mezi starostkami a starosty českých obcí, ukazuje, že kapacita sportovišť je v řadě obcí nevyhovující. Největší problém mají menší města a venkovské obce, kde je omezený přístup k multifunkčním sportovištím nebo krytým halám. Tento nedostatek přitom není jen otázkou komfortu, ale skutečně limituje možnosti pravidelného pohybu. Nejspokojenější jsou s kapacitou sportovišť obce na Vysočině, ale také v Královéhradeckém, Karlovarském a Plzeňském kraji. Negativní stav v tomto ohledu vnímají především v Praze, Moravskoslezském, Olomouckém a Ústeckém kraji (Sportovní listy, 2018). Rozvoj sportovní činnosti na regionální úrovni ilustruje Ročenka Sdružení sportovních svazů ČR, ze které vyplývá mimo jiné snaha sdružení a jeho členských organizací motivovat děti a mládež k pohybu jako k přirozené součásti života (SSS ČR, 2024). O to se snaží i Národní síť zdravých měst, která propaguje příklady dobré praxe. Kupříkladu v Dačicích se pořádají sportovní soutěže týmů složených z lidí, psů a koní, přičemž se účastní i členové Svazu tělesně postižených (NSZM, 2025). V Jilemnici zase soutěží motivují děti k tomu, aby do školy chodily pěšky (NSZM, 2025).

V rámci jednotlivých krajů je v oblasti pohybové aktivity obyvatel znatelný rozdíl. Průzkum NADA Research z roku 2023–2024 ukazuje, že sportu se věnují lidé především v Praze (57 % populace), ve Zlínském (52 %) a Jihomoravském kraji (51%), zatímco nejnižší podíl sportujících byl zjištěn v Karlovarském kraji (40 %) a na Vysočině (41 %) (NADA Research, 2025).

Dobrou praxi představují například: Ostrava, kde vznikl internetový portál s přehledem všech sportovních příležitostí ve městě, ať už jde o volně přístupné sportoviště, pravidelné klubové aktivity, jednorázové sportovní události a další (NSZM, 2025).
Kopřivnice již řadu let dlouhodobě podporuje aktivizační program pro seniory nabízející sportovní, turistické, vzdělávací a společenské aktivity (NSZM, 2025).

Ty ale nemusí zcela vypovídat o tom, jak se kraje staví k podpoře sportování veřejnosti – roli hraje i úroveň dříve vybudované infrastruktury, nabídka soukromého sektoru nebo přírodní podmínky. V přepočtu na obyvatele se dlouhodobě nejnižší investice ukazují v Praze, naopak největší meziroční rozdíl vidíme v Královéhradeckém kraji, kde kraj v roce 2021 investoval průměrně 0,5 Kč na obyvatele a o rok později přes 2,6 Kč (Deloitte, 2025).

Práce a pracovní prostředí

Pracovní prostředí a trh práce v krajích v roce 2024 – průměrná délka trvání jedné pracovní neschopnosti, podíl nezaměstnanosti, výskyt nemocí z povolání na 10 000 zaměstnaných a zastoupení podle pohlaví mezi osobami s nemocí z povolání.

Interpretace

Pracovní prostředí a trh práce patří mezi klíčové determinanty zdraví. V České republice lze mezi kraji pozorovat výrazné rozdíly v míře pracovní neschopnosti, výskytu nemocí z povolání i v nezaměstnanosti.

Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) sleduje mimo jiné průměrnou délku pracovní neschopnosti. V roce 2024 činila celorepubliková průměrná délka 31,2 dne, přičemž mezi kraji jsou výrazné rozdíly:

V Praze trvala jedna pracovní neschopnost v průměru 23,5 dne,
ve Středočeském kraji 27,6 dne,
v Moravskoslezském kraji 40,6 dne,
ve Zlínském kraji 37,6 dne.

Vyšší nezaměstnanost v jednotlivých regionech je důležitým ukazatelem socioekonomické zátěže, která ovlivňuje zdraví obyvatel. Podle dat ČSÚ jsou dlouhodobě nejvíce postižené Ústecký a Moravskoslezský kraj, kde míra nezaměstnanosti výrazně převyšuje národní průměr. Tato situace souvisí mimo jiné s dlouhodobým ekonomickým profilem regionů (např. se strukturálními změnami po útlumu těžkého průmyslu), což bývá spojováno s vyšší mírou sociální zátěže. Vyšší nezaměstnanost bývá spojena s horšími zdravotními ukazateli, včetně vyšší nemocnosti, ekonomické nejistoty, vyšším rizikem duševních onemocnění, horší životní úrovní i omezenou dostupností zdravého způsobu života (MPSV, 2023; MZČR, 2019).

Data Státního zdravotního ústavu ukazují, že nemoci z povolání se v České republice koncentrují do některých krajů. Zatímco ve Středočeském kraji, v Praze nebo ve Zlínském kraji se s nemocí z povolání setká přibližně 2–3 na každých 10 000 pracujících, v krajích Olomouckém a Plzeňském je to více než 25. To je více než desetinásobek oproti Praze nebo Středočeskému kraji.

Podle dat SZÚ bylo v roce 2024 uznáno celkem 5 224 případů nemocí z povolání, přičemž nejvíce jich bylo hlášeno v Jihomoravském kraji (939 případů). V interaktivní verzi grafiky je možné vidět zastoupení počtu případů nemocí z povolání dle typu, kdy nejčastějšími nemocemi byly přenosné a parazitární infekce. V datech je patrná výrazná genderová nerovnováha – 80,6 % všech případů nemocí z povolání tvořily ženy. Tento nepoměr souvisí s tím, že mezi diagnostikovanými nemocemi z povolání výrazně převažoval covid-19, kterým se v pracovním prostředí častěji nakazily pracovnice zdravotnictví a sociálních služeb, tedy odvětví s výraznou feminizací (SZÚ, 2025).

Kontext

Bezpečnost práce zahrnuje prevenci nemocí z povolání, hodnocení rizik pracovního prostředí, ergonomii i psychologii práce. Současná česká legislativa upravuje pracovně-lékařské služby, kategorizaci zdravotních rizik souvisejících s výkonem povolání a stanovuje povinnosti zaměstnavatelů.

V závislosti na míře zdravotního rizika jsou povolání rozdělena do čtyř kategorií. Před nástupem do zaměstnání je zdravotní stav uchazečů posuzován v souvislosti s kategorií, do níž pracovní pozice spadá, přičemž čím vyšší zdravotní rizika práce představuje, tím větší jsou nároky na zdravotní stav uchazečů.

K faktorům, které na pracovišti působí negativně na zdraví pracovníků patří:

• přítomnost prachu a pevných částic ve vzduchu,
• chemické látky,
• hluk,
• vibrace,
• fyzická zátěž,
• tepelná zátěž,
• psychická zátěž. (CEJPH, 2020)

K nejčastěji hlášeným nemocím z povolání v České republice patří například syndrom karpálního tunelu, kontaktní alergický ekzém, svrab, zánět průdušek a prostá uhlokopská pneumokonióza (BOZP, 2021).

Sociálně vyloučené lokality v České republice v roce 2024

Index sociálního vyloučení 2024 vychází z dat o bydlení, vzdělávání, zaměstnanosti a zadluženosti a ukazuje hodnoty za různé územní úrovně.

Interpretace

Index sociálního vyloučení za rok 2024 ukazuje výrazné regionální rozdíly v míře sociální zátěže v celé České republice. Index je konstruován tak, že umožňuje v celorepublikovém rozsahu zahrnout klíčové ukazatele. Kombinuje informace o:

• míře dlouhodobé nezaměstnanosti (déle jak 6 měsíců),
• počtu příjemců pobírajících příspěvek na bydlení a příspěvek na živobytí,
• exekucích – zadluženost domácností a míře předlužení,
• vzdělání – propadnutí, předčasné odchody ze školy a dalších ukazatelích.

Vyšší hodnota odpovídá větší koncentraci sociálních problémů. Tyto parametry dohromady tvoří bodovou škálu 0–30, kde vyšší hodnoty znamenají vyšší míru sociálního vyloučení. Základní územní úrovní, k níž se Index sociálního vyloučení vztahuje, reprezentují obce. Na této úrovni jsou rozdíly nejzřetelnější a ukazují lokální ohniska sociálního vyloučení i v jinak relativně příznivých krajích. (ASZ, 2025)

V roce 2024 žilo podle indexu v obyvatelstvo sociálně vyloučených lokalitách v 578 obcích, což představuje nárůst o 39 obcí oproti roku 2023. Na úrovni obcí se nejvyšší hodnoty indexu koncentrují zejména v severozápadních a severních Čechách – v okresech Ústí nad Labem, Chomutov, Teplice, Most, Šluknov a Děčín. Výrazné shluky obcí s vysokým indexem jsou i v Moravskoslezském kraji, zejména na Karvinsku, Ostravsku a Bruntálsku. Naopak nejméně zatížené obce se nacházejí v jižních Čechách, na Vysočině, ve středních Čechách a v části Zlínského kraje – zde je index velmi nízký nebo nulový. Karlovarský kraj a Praha pak dosahují nejvyšších hodnot indexu.

Interaktivní grafika znázorňuje hodnoty indexu napříč třemi úrovněmi územní struktury – obcemi, obcí s rozšířenou působností (ORP) a kraji. Zatímco krajské průměry ukazují dlouhodobé regionální rozdíly, mapy na úrovni ORP a obcí zachycují značnou vnitřní variabilitu a poukazují na to, že i kraje s relativně příznivými hodnotami mohou obsahovat výrazně zatížené lokality. Sociální vyloučení je tak nerovnoměrně rozloženo jak mezi regiony, tak uvnitř nich. Hodnoty za ORP vyhlazují extrémy jednotlivých obcí a ukazují, jak je sociální vyloučení rozloženo v širším regionu. Srovnání s tříletým průměrem ukazuje, že většina nejvíce zatížených lokalit (jako Ústecký a Moravskoslezský kraj) zůstává v této kategorii dlouhodobě, což potvrzuje výraznou stabilitu sociálního vyloučení v čase (ASZ, 2025).

Kontext

V sociálně vyloučených lokalitách žije v Česku podle Analýzy sociálně vyloučených lokalit zhruba 95 až 115 tisíc lidí. Mnozí z nich žijí v hygienicky nevyhovujícím bydlení. Studie Státního zdravotního ústavu ukazují, že osoby ohrožené chudobou a sociálním vyloučením mají v průměru o více než 10 let nižší střední délku dožití než většinová populace. Od roku 2006 se počet sociálně vyloučených osob zvýšil až o polovinu a počet sociálně vyloučených lokalit téměř o 80 %. Do sociálního vyloučení se tak vlivem socioekonomického vývoje společnosti propadá stále více obyvatel České republiky (ASZ 2020; Čada at al., 2015; SZÚ, 2019).

Bydlení ve vyloučených lokalitách často provází horší kvalita stavebně-technického stavu budov, vlhkost, plísně, přelidněnost a nedostatečná infrastruktura. Tyto podmínky zvyšují riziko respiračních a chronických onemocnění a zároveň negativně ovlivňují psychickou pohodu obyvatel. Obyvatelé bytů s vlhkostí a plísněmi mají až 1,5–2násobně vyšší riziko chronického onemocnění dýchacích cest oproti těm, kteří žijí v suchých bytech. (MMR, 2017)

K problémům přispívá i nižší dostupnost zdravotní péče, a to jak z důvodu finančních a dopravních bariér, tak kvůli diskriminaci. Studie Sociofaktoru z roku 2025 ukazuje, že až 62 % dotazovaných obyvatel vyloučených lokalit mělo v posledním roce problém dostat se k lékaři.

• 28 % z nich to přičítá finanční náročnosti (náklady na cestování, případné doplatky na léky),
• pro 24 % bylo důvodem to, že nemají doklady totožnosti nebo nežijí na místě trvalého pobytu,
• přes 30 % se setkalo s neochotou nebo odmítnutím při objednávání nebo snaze se registrovat v ordinaci (MPSV, 2025).

V českém prostředí se s diskriminací v oblasti přístupu ke zdravotní péči ve velké míře setkávají také Romové – a to i tehdy, pokud nežijí přímo v sociálně vyloučených lokalitách. Nedávné studie ukazují, že významnou pomocí může být role zdravotně-sociálního asistenta, který zprostředkovává kontakt mezi romskými pacienty a lékaři, vysvětluje léčebný postup a pomáhá překonávat bariéry v komunikaci (Fiľakovská Bobáková at al, 2020).

Závěr

Analýza regionálních rozdílů v České republice ukazuje, že zdraví obyvatel není výsledkem pouze osobních rozhodnutí nebo nastavení zdravotnického systému, ale je i pevně spjato s prostředím, v němž lidé žijí. Rozdíly mezi kraji od dostupnosti lékařské péče přes možnosti sportovního vyžití a kvalitu veřejného prostoru, až po pracovní podmínky a další ukazatele potvrzují, že místo bydliště zásadně ovlivňuje délku i kvalitu života.

Zjištění článku ukazují, že některé regiony, zejména Ústecký a Karlovarský kraj, čelí kumulaci rizik: horší dostupnosti péče, vyšší nemocnosti, slabší infrastruktuře pro pohyb a zdravý životní styl i vyšší nezaměstnanosti. Na opačném konci spektra stojí Praha a Jihomoravský kraj, které díky lepší infrastruktuře a ekonomickým možnostem vykazují příznivější ukazatele zdraví. Kraje s vysokým podílem přírodních ploch, jako Vysočina nebo Liberecký kraj, ukazují, že i dostupnost přírody může významně přispívat k lepšímu zdraví obyvatel.

Tato nerovnost mezi kraji není jen statistickým faktem, ale i výzvou pro veřejnou politiku. Pokud má být zdravotní péče skutečně spravedlivá a dostupná, je třeba cíleně investovat do regionů, kde se kumulují zdravotní i socioekonomické problémy. To zahrnuje nejen posílení zdravotnické infrastruktury, ale také podporu aktivního životního stylu, ochranu životního prostředí, dostupnost pracovních příležitostí a vytváření kvalitního veřejného prostoru.

Metodologie a reference